Autor: Katka Dočkalová
Foto: www.bbc.co.uk; punjapit.wordpress.com
Kdysi jsem viděla stejnojmenný film a musím říct, že mě až zas tak nezaujal. I tak jsem ale byla zvědavá, jestli takoví lidé skutečně žili a ano, žili. Tento fakt mi přijde, na rozdíl od filmu, velice zajímavý. Mohlo by se zdát, že je druzí lidé měli v oblibě za to, že pomáhali duším zesnulých, ale tak to nebylo ... Snad na pár výjimek, ale většina pojídačů žila v ústraní ...
Tito lidé žili většinou na okraji měst či vesnic, v chudobě a osamocení. Žili na okraji společnosti jako například kati. Díky tomu, že na sebe brali hříchy druhých, byli považováni za nečisté, a proto jimi bylo opovrhováno, lidé se jich báli. Zní to nespravedlivě, ale tím se asi nikdo moc nezabýval. Pro lidi bylo nejdůležitější povolat je ke svým blízkým zesnulým nebo umírajícím a tím jim zajistit klidný odpočinek. Pokud byl obřad vykonáván v domě a pojídač se dotkl některých věcí, pak je jejich vlastníci většinou spálili.
Jakým způsobem se vlastně obřad vykonával?
Pojídač hříchů položil kousek chleba na hruď hříšníka a modlil se za spásu jeho duše. Pak pronesl jakési "zaklínadlo", které mohlo znít i takto: "Nyní ti dávám úlevu a klid, drahý člověče. Nesestupuj z cesty k uličkám nebo loukám. A pro tvůj mír zastavuji svou vlastní duši. Amen." Poté snědl chléb a zapil jej vínem nebo pivem a tím na sebe převzal hříchy dotyčné/ho. Za svou, dá se říci, špinavou práci, dostával velmi malou odměnu, někdy to udělal jen za jídlo.
Foto: www.bbc.co.uk; punjapit.wordpress.com
Kdysi jsem viděla stejnojmenný film a musím říct, že mě až zas tak nezaujal. I tak jsem ale byla zvědavá, jestli takoví lidé skutečně žili a ano, žili. Tento fakt mi přijde, na rozdíl od filmu, velice zajímavý. Mohlo by se zdát, že je druzí lidé měli v oblibě za to, že pomáhali duším zesnulých, ale tak to nebylo ... Snad na pár výjimek, ale většina pojídačů žila v ústraní ...
Tito lidé žili většinou na okraji měst či vesnic, v chudobě a osamocení. Žili na okraji společnosti jako například kati. Díky tomu, že na sebe brali hříchy druhých, byli považováni za nečisté, a proto jimi bylo opovrhováno, lidé se jich báli. Zní to nespravedlivě, ale tím se asi nikdo moc nezabýval. Pro lidi bylo nejdůležitější povolat je ke svým blízkým zesnulým nebo umírajícím a tím jim zajistit klidný odpočinek. Pokud byl obřad vykonáván v domě a pojídač se dotkl některých věcí, pak je jejich vlastníci většinou spálili.
Jakým způsobem se vlastně obřad vykonával?
Pojídač hříchů položil kousek chleba na hruď hříšníka a modlil se za spásu jeho duše. Pak pronesl jakési "zaklínadlo", které mohlo znít i takto: "Nyní ti dávám úlevu a klid, drahý člověče. Nesestupuj z cesty k uličkám nebo loukám. A pro tvůj mír zastavuji svou vlastní duši. Amen." Poté snědl chléb a zapil jej vínem nebo pivem a tím na sebe převzal hříchy dotyčné/ho. Za svou, dá se říci, špinavou práci, dostával velmi malou odměnu, někdy to udělal jen za jídlo.
V Británii toto mrazivé povolání zaniklo se smrtí oficiálně posledního pojídače hříchů. Byl jím Richard Munslow, který měl poněkud jiné postavení než jeho kolegové ve středověku. Prý byl oblíbený a nežil v ústraní. Říká se, že se stal pojídačem poté, co mu zemřely jeho 3 děti na černý kašel. Richard z tohoto světa odešel roku 1906 a s ním i tento rituál. Je pohřbený u kostela v Ratlinghope, v hrabství Shropshire.
Tato myšlenka o přebírání cizích hříchů ale nevznikla ve středověku. Musíme hlouběji do historie, konkrétně ke Keltům. Ti na hrobech zesnulých obětovali nějaké zvíře a věřili, že právě jeho duše přebere vše špatné od té lidské.
Z Bible známe i příběh o tom, jak se Ježíš obětoval a nechal se ukřižovat, aby z lidstva sejmul veškeré hříchy.
U Aztéků byla takovou spasitelkou duší bohyně Tlazolteotl. Právě jí se mohli umírající vypovídat ze svých hříchů a poté byly jejich duše očištěny.
Rituální pojídání hříchů sice zanikl, ale některé prvky přeci jen zůstaly. Například na Balkáně se prý peče chléb s iniciály zesnulého; na některých místech v Británii se na pohřební hostině pije víno a jedí se sušenky, které jsou přenesené přes rakev nebožtíka (i pojídačům se nápoj podával přes rakev),... atd...
Tato myšlenka o přebírání cizích hříchů ale nevznikla ve středověku. Musíme hlouběji do historie, konkrétně ke Keltům. Ti na hrobech zesnulých obětovali nějaké zvíře a věřili, že právě jeho duše přebere vše špatné od té lidské.
Z Bible známe i příběh o tom, jak se Ježíš obětoval a nechal se ukřižovat, aby z lidstva sejmul veškeré hříchy.
U Aztéků byla takovou spasitelkou duší bohyně Tlazolteotl. Právě jí se mohli umírající vypovídat ze svých hříchů a poté byly jejich duše očištěny.
Rituální pojídání hříchů sice zanikl, ale některé prvky přeci jen zůstaly. Například na Balkáně se prý peče chléb s iniciály zesnulého; na některých místech v Británii se na pohřební hostině pije víno a jedí se sušenky, které jsou přenesené přes rakev nebožtíka (i pojídačům se nápoj podával přes rakev),... atd...